Říká se, že každá rodina ukrývá ve skříni nějakého kostlivce. Jak je to u vás doma?
Čtyřicátnice Natálie má dvě odrostlé děti, starostlivého manžela ao dvanáct let mladšího milence, se kterým se seznámila na narozeninách své velmi dobré kamarádky. Již čtvrtý rok vede dvojí život.
Když jde na setkání s přítelem, doma si vymýšlí různé výmluvy. Fiktivní setkání s kamarádkami, kurzy, cvičení… Zpočátku prožívala při každé lži obrovské napětí.
Přece jen muž, se kterým žije téměř dvacet let, ji důkladně zná a mohl si všimnout, že něco není v pořádku. Kupodivu, pokaždé se tvářil, jako by se nic nedělo.
„Uvědomila jsem si, že mi po všech těch letech už nevěnuje tolik pozornosti jako kdysi,“ říká Natália. To ji ještě více připoutalo k mladému příteli, i když na rozvod nikdy nepomyslela.
Zahodit vše, co si dosud vybudovala s manželem, by jen tak lehce nedokázala. Navíc ji odrazoval i velký věkový rozdíl mezi ní a jejím milencem.
Všechno probíhalo hladce až do chvíle, než zjistila, že její tajný přítel se potýká s jinou ženou. Hluboce ji to zasáhlo. A ve svém okolí neměla nikoho, komu by se mohla vyprávět.
Potlačení démoni
Existuje mnoho věcí, o kterých si myslíme, že je lepší zatajit před svými nejbližšími. Nevěra, sklony k různým závislostem, problémy s penězi, nemoci.
„Za rodinným tajemstvím stojí někdy strach z odmítnutí, z toho, že by nás naši blízcí nedokázali pochopit, kdybychom se jim svěřili,“ říká psycholožka Elena Tomková.
Slovo odborníka
K tématu se vyjadřuje:
Elena Tomková, psycholožka, Poradnapsychologicka.skelena_tomkova.jpg
Nebo lžeme z ohleduplnosti. Nechceme, aby pravda někomu z našich příbuzných ublížila, a tak si ji raději necháváme pro sebe.
Někdy je tajemství opředeno velmi silnou emocí, máme pocit, že by se stalo něco hrozného, kdybychom ho vyslovili nahlas.
Přesně takové nosí v sobě pětatřicetiletá Maria. Jako dítě měla velmi blízký vztah se svým bratrem. Možná až příliš blízký.
Rodiče je často nechávali sami doma, byli často odkázáni jen jeden na druhého. Láska, která mezi nimi vznikla, nebyla podle Marie úplně v pořádku. Fyzický kontakt s bratrem se prý občas ocitl na hranici incestu, a to v ní vyvolalo hluboké trauma.
Nikdy o svých pocitech s nikým nemluvila. V koutku duše doufala, že na ně jednoho dne zapomene. Ale nestalo se. Pocity viny a studu se k ní i po letech vracely se stejnou intenzitou.
„Pokud nějaký pocit násilí potlačíme, většinou tím dosáhneme jen toho, že v nás postupně roste,“ upozorňuje Elena Tomková.
Marii psycholožka doporučila, aby o svém trápení napsala, když o něm neumí mluvit. A tak si vylila srdce ve fiktivním dopise adresovaném rodičům. Ve skutečnosti by se jim nikdy nepřiznala, ale už jen to, že svůj problém otevřeně pojmenovala slovy, jí přineslo úlevu.
Když pravda vyjde na světlo
Podle Eleny Tomkové vytváří každé tajemství, které si v sobě nosíme, psychickou zátěž. Čím déle tento stav trvá, tím více nežby nabíral na důležitosti. A o to víc nás vnitřně těží.
K vnitřní očistě můžeme dospět jen tak, že se někomu svěříme. „Není špatné vybrat si někoho neutrálního, kdo nám může objektivně sdělit svůj názor na věc,“ doporučuje psycholožka.
Možná přitom zjistíme, že naše příšerné a nepřijatelné tajemství je pro někoho naprosto běžná věc. Protože potřeba něco tajit se vždy odvíjí od našeho subjektivního hodnocení situace.
V každém případě, vše, co už jednou vyšlo na světlo, automaticky ztrácí na intenzitě. To, co nahlas vyslovíme nebo napíšeme na papír, se nám už nezdá tak obrovské, jako když to bylo úzkostlivě zatajováno.
Samozřejmě hodně závisí na tom, komu se svěříme. Odborník, který je vyškolen pro práci se silnými emocemi, je většinou vhodnější než někdo, kdo je nám citově blízký.
Může se stát, že vyjdeme s pravdou ven před blízkou kamarádkou a zeptáme se jí, jestli si fakt myslí, že je náš problém tak hrozný, za jaký ho pokládáme a ona, místo aby nás podržela, řekne, že je podle ní fakt strašný.
Je totiž přirozené, že navazujeme blízké kontakty s lidmi, kteří mají podobný hodnotový žebříček jako my. A tak, pokud něco pokládáme za nepřijatelné, mají stejný názor i oni.
Jak vzniká tabu
Pro někoho je naprosto nevhodné svěřit se s tím, že má banální zdravotní problém. Někdo jiný bez problémů otevřeně vypráví io svém sexuálním životě.
To, co v různých rodinách je a co není tabu, je velmi individuální. Záleží na otevřenosti a hloubce vztahů. „Skutečně hluboké vztahy jsou vždy založeny na důvěře,“ tvrdí Elena Tomková.
Pokud takové kolem sebe v dětství nemáme, pak je možná pro nás normální, že se v rodině o kadečem nemluví. A naopak. Pokud kolem nás naši nejbližší běžně mluví téměř o všem, neumíme si představit žít v přetvářce.
Podle Eleny Tomkové se člověk nerodí lhářům, to jen životní okolnosti ho dovedou do takové role. A je jen na něm jestli se rozhodne z ní vymanit.
